Po roce zase nastal čas dovolených, a my se vydali pro změnu na sever, do Norska. Plánování trasy bylo poněkud náročnější, protože po spojení míst, která stála za vidění ve střední části Norska, nám vyšla trasa na dvě takové dovolené. Navíc v cestě stály tunely, kdy do těch delších a podmořských cyklisti vůbec nesmí. Tak začalo upravování a vymýšlení různých variant. Nakonec jsme trasu zkombinovali s vlakem a to už se dalo za ten měsíc zvládnout. Do Osla jsme vyrazili se Student Agency a byli jsme s jejich servisem naprosto spokojeni. Jen to klasické handrkování s řidiči při nakládce kol nám lehce brnkalo na nervy. Dlouhou cestu jsme měli zpestřenou dvěma trajekty, nejprve do Dánska a poté do Švédska.

     V Oslu nás očekávali naši, teď již přátelé, Alena s Frantou a pomohli nám dopravit kola a brašny na vlakové nádraží kousek za město, protože v centru začala stavební výluka. Také nám zakoupili s předstihem levnější lístky (záměrně píšu levnější, protože i ty byly hodně drahé, a ještě jsme dokoupili lístek na kola, a to už jsem se málem vyvrátil) a my konečně seděli ve vlaku a uháněli na sever. Kolem půlnoci jsme dorazili do Dombasu a překvapeně zírali do noci bez tmy. Bylo jakoby zataženo, ale normální denní světlo, jen město bylo vylidněné. No a tady začíná naše v pořadí již 3. cyklodovolená

      Během 23 dní strávených v sedle kola jsme projeli mohutné údolí Romsdalen, užívali si pohledy na peřeje a vodopády řeky Raumy. Objížděli nesčetné množství fjordů a postupně dorazili až k Atlantiku. Tady jsme si trochu neplánovaně dvakrát projeli Atlantic Road, ale o to víc si jí užili. Jen to sluníčko nám nezasvítilo. Podél Atlantiku a přes ostrovy jsme dorazili do Alesundu a prohlédli si mořské akvárium a nezapomněli jsme ani na fantastickou podívanou na město z vyhlídky Aksla. Po krátkém odpočinku v kempu jsme zamířili zpět do Andalsnes. Do cesty se nám však postavila stržená silnice a dlouhý neosvětlený tunel uzavřený vraty. Naštěstí jsme všechny překážky operativně překonali a dostali se k Trollstigenu - Žebříku trollů. Tady jsme se 11 serpentýnami vyšvihli na kolmou skalní stěnu a užívali si to pravé Norsko. Jitka ve stoupání pochopila, že na naloženém kole se lépe jede, než se tlačí a od té doby všechny kopce, a že jich bylo, poctivě vyjížděla. Dokonce občas pojala podezření, že ty hory nikdy nekončí, ale nakonec jsme se vždy dočkali i parádních sjezdů. A tak se našim heslem, hlavně v nekonečných stoupáních stala známá hláška: „ale je tady krásně“. Následoval nejznámější norský fjord Geiranger, který jsme projeli trajektem. Taky nás tady začalo zlobit počasí a docela často nás skrápělo deštěm. Dalším cílem byl, pro nás oba poprvé, ledovec Jostedallbreen, konkrétně jeho splaz v údolí Briksdalen s názvem Nigardsbreen. K němu jsme dorazili pěšky, večer a za nepříjemného deště. I tak to byl úžasný zážitek a jednu chvíli jsme tam díky této kombinaci byli úplně sami. Další cesta nás zavedla do nitra hor a přes sedla až k obrovskému jezeru Tyjn, ležícím v 1149 m.n.m. což byla naše nejvyšší dosažená výška. Odtud už to bylo více méně z kopce až do Osla. Na jeho prohlídku jsme si vyhradili dva dny a užívali si pohostinnosti našich přátel. Prohlédli jsme si Vigelandův park, lyžařské muzeum na Holmenkollenu, královský palác, novou budovu opery, muzea Fram a Kon-Tiki. Dojmy trochu pokazil výbuch bomby v centru (byli jsme od něj 1 km vzdušnou čarou) a následný masakr na ostrově Utoya, kolem kterého jsme dva dny předem jeli, ale s tím nic nenaděláme. Cesta domů byla taky v pohodě, až na rozbouřené moře z Dánska do Německa a malý chaos při přestupování v Praze.

      Dovolená to byla úžasná, tachometr se nám zastavil na čísle 1360 km, užili jsme si všechny typy počasí, zimu, horko, sníh, jen toho koupání moc nebylo. Já celkem 3x (jednou v řece Rauma, podruhé v Atlantiku a potřetí v jezeře na kraji Osla), Jitka do vody vůbec nevlezla, zato se vesele sprchovala z pet láhve v 9 stupních, kdy já byl zachumlaný ve spacáku.

 Fotogalerii i s popisem jednotlivých fotografií najdete na: ivow.rajce.idnes.cz/Norsko_2011/