V létě roku 2009 jsme s klukama vyrazili na cyklodovolenou na Ukrajinu. Autem jsme dojeli na východ Slovenska a zaparkovali na známém místě, u hodné paní Barnové v Uliči. Po obědě a kávičce jsme nastrojili kola a vyrazili vstříc dobrodružství, zejména moji kluci netušili co je čeká. Já už část Podkarpatí a Východního Polska projel vloni. Dostat se na hraniční přechod do Ubly znamenalo překonat hřeben po šotolině a pak už se ozbrojit trpělivostí a vystát fronty na hranicích zpestřené vyplňováním imigračních "bumážek". Nakonec jsme se z Evropské únie úspěšně dostali a mohlo začít Karpatské dobrodružství.

     Nejprve jsme se drželi řeky Už a lehce zvlněnou krajinou se přibližovali k horám. I když jsme jeli po asfaltě, je jízda po něm v ukrajinském podání utrpením (samá díra, nebo několik vrstev záplat). Jakmile jsme odbočili do hor, asfalt s ztratil, ale kamenitá a rozježděná cesta nebyla o moc lepší. S tím se ale na východě musí počítat. Navíc jsou cesty samý kravinec i jejich autorů, což zejména v dešti nemá chybu!! My si to přes hory namířili do Siněvirského národního parku, který je opravdu parádní, až na všudypřítomné hromady odpadků, zejména kolem řeky.  Výjezd k jezeru je opravdu výživný, ale rozhodně stojí zato. Dál jsme pokračovali přes známou Koločavu a sjeli k rumunské hranici. Plánovali jsme navštívit solné jezera ve městě Solotvyno a pak pokračovat do Jablunického průsmyku, kam až sahala historická hranice 1. republiky.  Jenže po koupeli ve smradlavé slané vodě a po kombinaci různých jídel (ani nevíme z čeho) se nám všem udělalo nedobře, sotva jsme našli místo na stan a celý následující den jsme byli schopni tak akorát polehávat. Tehdy jsme se rozhodli ke změně trasy, protože původně plánovaná trasa přes Rumunsko byla časově náročná a my ztratili 2 dny kurýrováním našich vzbouřených žaludků. Tak jsme otočil řidítka a začali se pomalu vracet přes Chust a Svaljavu do Malého Berezného, kde už je náš známý přechod na Slovensko.

      Tato exkurze o 50 let zpátky se klukům moc nelíbila, nic jim to neříkalo, hory si samozřejmě pochvalovali, ale provoz na cestách je šílený, navíc ukrajinci naučili žigulíky létat, tak to podle toho vypadá. Taky jsou nepříjemné žebrající děti hlavně v místech kde je zvýšený pohyb turistů a již zmiňované odpadky. Já z toho tak moc rozčarovaný nebyl, cesty na západ i na východ mají něco do sebe, ale kluci už tam asi nepojedou :-)  Pro mě bylo nejhorší zjištění, že i když jsou kluci už dospělí, tak pořád člověk za ně cítí zodpovědnost, což bylo nejhorší v okamžicích, kdy se ve mě střídala horečka se zimnicí, nic v sobě neudrží. Člověka pak napadají myšlenky co bude dál, které si normálně vůbec nepřipouští. Ale jak vidíte, všechno dobře dopadlo a určitě na tyto zážitky nikdy nezapomeneme.

Statistika:  Na kole jsme strávili 9 dní, ujeli jsme 554 km a nastoupali 3 602 výškových metrů.   

Fotogalerii i s popisem jednotlivých fotografií najdete na: ivow.rajce.idnes.cz/Zakarpatska_Ukrajina_2009/